Vítáme vás na našem blogu! :-)

Na povídky zde, se vyhrazujeme veškerá svá autorská práva!
Bez souhlasu nekopírovat!

Reklamy a jiné podobné věci směřujte do reklam! Jinde budou ignorovány a smazány!

Stránka může obsahovat věci nevhodné dětem!

S přáním všeho pěkného...
~ vaše Lilithen a Tinea ~

Dveře

23. července 2012 v 18:41 | Lilithen a její fotřík |  Jednorázové od Lilithen
DVEŘE
Za dveřmi v jižní stěně pokoje je… Za dveřmi je nic. Je tam tma a ticho - nicota. Smrt? Poznala jsem to hned, jak jsem je otevřela. Když jsem do nich strčila, maličko zavrzaly. Tak maličko, že jsem z toho dostala strach. Přesto jsem vešla... Kam vlastně? Bylo tam nic. Vešla jsem do ničeho, do nicoty? Do tmy a do ticha. Neviděla jsem nic, ale přitom jsem viděla všechno. Všechno, co tam bylo, takže vlastně nic. Dokonce jsem ani nic neslyšela, ale přitom jsem slyšela všechno. Nebylo totiž nic, co bych tam mohla slyšet, nic, co by mohlo udělat nějaký zvuk. Nebo jsem si to alespoň myslela. Šla jsem... vlastně jsem nešla, protože nebylo po čem jít. Nejspíš jsem se vznášela. Vznášela jsem se v nicotě. Začalo se mi to líbit. Už jsem neměla strach. Jak bych mohla mít strach z ničeho? Radostně jsem zavýskala. Nebo ne? Zkusila jsem to znovu. Nic. Vůbec nic jsem neslyšela. Zase mě ovládl strach. Strach z ničeho. Nebylo tu nic, čeho bych se mohla bát, ale vlastně tu bylo všechno z čeho, abych měla mít strach.
Když jsem se chvíli vznášela v temnotě a přestalo mně to bavit, rozhodla jsem se, že se vrátím zpátky. Zpět odtud, odnikud. Vznášela jsem se tmou k místu o kterém jsem věděla, že tam budou dveře. Snažila jsem se nahmatat kliku. Nic. Nešlo to. Nebyla tam. Znovu a znovu jsem bezvýsledně tápala ve tmě. Dveře zdobené lvím dřevorytem zmizeli, jako by ani nikdy neexistovali. Nemohla jsem odejít. Byla jsem tu uvězněná. Ve spáncích mi pulzovala krev. Strach a má panika přerostly v něco mnohem horšího. Křičela jsem, ale má ústa se otvírala zcela bezhlesně. A pak jsem to zaslechla. Zvuk. Nejprve jsem si pomyslela, že ho slyším pouze ve své napůl pomatené mysli. Jenže to tiché skřípění přicházelo z nicoty přede mnou. A pak jsem zaslechla i to ostatní. Jak jsem to mohla celou tu dobu neslyšet?
Pán čarodějů pomyslela jsem si. Jako bych opět četla v otcově knize K uctění starých. Slepý a bez hraniční démonický Sultán je ten, který bez ustání hryže v nejzazších neosvětlených komnatách za hranicí času a prostoru. Obklopen je úděsnými tóny tenkého jednotvárného kňourání prokletých fléten, které je doprovázeno nepředstavitelnými zvuky mrzkých bubnů. Oněch fléten a bubnů jejichž zvuk doprovázený skřípotem zubů se nyní linul z temnoty přede mnou. Vybavila jsem si primitivní malby, které kdysi namaloval jeden z mých rodičů ve sklepení našeho domu, kde si zřídil podivnou svatyni v době před mým narozením. Malby, které mě v dětství naháněly strach jenž v dospívání přerostl v opovržlivé pohrdání. Rovněž jsem si vzpomněla na další z veršů, který korunoval neuvěřitelnou bizarnost situace v níž jsem se ocitla. Při tomto k šílenství dohánějícímu bubnování a pískání pomalu a nemotorně tančí obrovití nejzazší bohové, slepí, němí, temní a nemyslící.
Tóny v nicotě stále sílily až mě neodolatelné a disharmonické zvuky začali pozvolna pohlcovat. Ucítila jsem, jak se mi cosi omotává kolem nohou. Byla to tma. Temnota a hudba. Ta sametová temná tma, která byla všude kolem mě a pulzovala zvuky jejichž podstatu mohou slyšet jen potomci čarodějů. Nebránila jsem se jí. Unášela mě daleko. Daleko, tím ničím. Pak jsem to spatřila. Teprve nyní jsem mohla ocenit jak věrohodně byl na stěnách sklepní svatyně zachycen výjev jenž ze ve své úděsné reálnosti rozprostíral před mým užaslým zrakem. Nezírala jsem na chaos před sebou příliš dlouho. Místo toho jsem se dala do zběsilého primitivního tance. Tance k uctění bez hraničené bytosti.
A tančím tu i teď, nevím, jak dlouho tu tančím a je mi to jedno. Jsem královna, královna všeho, co tu je. Jsem královna ničeho. Líbí se mi to. Tančit mimo prostor, mimo čas a smát se a blábolit do ticha. Neslyším svůj hlas, neslyším už ani hudbu... Slyším jen nic. Nic za dveřmi, kterými musí projít každý z naší rodiny, když přijde jeho čas.

Justýna a Pavel Brndiarovi
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama