Vítáme vás na našem blogu! :-)

Na povídky zde, se vyhrazujeme veškerá svá autorská práva!
Bez souhlasu nekopírovat!

Reklamy a jiné podobné věci směřujte do reklam! Jinde budou ignorovány a smazány!

Stránka může obsahovat věci nevhodné dětem!

S přáním všeho pěkného...
~ vaše Lilithen a Tinea ~

Červenec 2012

Myslíš?

30. července 2012 v 19:14 | Lilithen |  Básně od Lilithen
"Myslíš, že by mě měl rád?
A myslíš, že chtěl by se mnou spát?
Myslíš, že je bohatý?
A myslíš, že spí nahatý?
Doufám, že myslíš, že chtěl by si mě vzít?
Myslíš, že chtěl by se mnou děti mít?
A myslíš, že by mě podvedl?
Ty snad myslíš, že by jinou nesvedl?"

"Ne, ale myslím, že kdyby tě snad měl rád,
měl s tebou spát, byl bohatý a spal nahatý,
kdyby si tě snad chtěl vzít a děti s tebou mít,
i kdyby tě podvedl, nebo jinou nesvedl...
Myslím, že by se s tebou rozvedl.
Na kost by tě oškubal a do jámy zahrabal.
Myslím, že by si byl býval dal,
kdyby si tě tenkrát vzal."

Když

30. července 2012 v 19:07 | Lilithen |  Básně od Lilithen
Když padá ti list na hlavu,
rychle seber odvahu
a vryj do něj svá nejtajnější přání,
možná se ti splní.

Když vane vítr a rozepne ti blůzu,
nestyď se a pozvi dál svou múzu,
třeba vymyslíš, co nikdo před tebou
a ostatní necháš daleko za sebou.

Když do vlasů ti padá déšť,
neboj se a nech ho po sobě téct,
vždyť pročistí ti hlavu
a najdeš v sobě ztracenou odvahu.

Medvídek

23. července 2012 v 20:08 | Lilithen |  Básně od Lilithen
Medvídek

Na křesle seděl,
do prázdna hleděl,
očima prázdnýma
celýma skleněnýma.

Přes den spí,
však v noci bdí,
malé děti prbudí,
když u postýlky stojí.

Když čepel se zablýská,
dítě zavříská,
jednou, dvakrát nemá dost,
už je vidět bílá kost.

Rodič, když dítě objeví,
v kaluže krve,
přísahá s bolestí,
že vraha najde.

A plyšový medvídek nevinně se tváří,
sedíce na křesle na polštáři

Anděl

23. července 2012 v 19:50 | Lilithen |  Básně od Lilithen
Anděl

Byl nade mnou, křídla měl sklopená,
jeho náladou byla jsem zmatená.
Chvíli mě chtěl, hrozně se snažil,
jindy zas ležel, jakoby nežil.

Já, plna rozpaků, hladím jej po tváři,
ležím pod dekou v tom jeho žaláři.
V posteli ležíme oba dva nazí,
jako dva zvrácení, odporní vrazi.

Vrazi té vášně a touhy v nás,
ne, nemyslím, že by to šlo snáz.
Zalitou potem pevně mě objal,
ještě teď cítím, jak do mně klouzal.

Vím, jak mě hladil a zuřivě líbal,
vím, s jakou něhou na mě se díval.
Teď ale vstává, už musí jít,
panny čekají, musí je obšťastnit.

Dveře

23. července 2012 v 18:41 | Lilithen a její fotřík |  Jednorázové od Lilithen
DVEŘE
Za dveřmi v jižní stěně pokoje je… Za dveřmi je nic. Je tam tma a ticho - nicota. Smrt? Poznala jsem to hned, jak jsem je otevřela. Když jsem do nich strčila, maličko zavrzaly. Tak maličko, že jsem z toho dostala strach. Přesto jsem vešla... Kam vlastně? Bylo tam nic. Vešla jsem do ničeho, do nicoty? Do tmy a do ticha. Neviděla jsem nic, ale přitom jsem viděla všechno. Všechno, co tam bylo, takže vlastně nic. Dokonce jsem ani nic neslyšela, ale přitom jsem slyšela všechno. Nebylo totiž nic, co bych tam mohla slyšet, nic, co by mohlo udělat nějaký zvuk. Nebo jsem si to alespoň myslela. Šla jsem... vlastně jsem nešla, protože nebylo po čem jít. Nejspíš jsem se vznášela. Vznášela jsem se v nicotě. Začalo se mi to líbit. Už jsem neměla strach. Jak bych mohla mít strach z ničeho? Radostně jsem zavýskala. Nebo ne? Zkusila jsem to znovu. Nic. Vůbec nic jsem neslyšela. Zase mě ovládl strach. Strach z ničeho. Nebylo tu nic, čeho bych se mohla bát, ale vlastně tu bylo všechno z čeho, abych měla mít strach.
Když jsem se chvíli vznášela v temnotě a přestalo mně to bavit, rozhodla jsem se, že se vrátím zpátky. Zpět odtud, odnikud. Vznášela jsem se tmou k místu o kterém jsem věděla, že tam budou dveře. Snažila jsem se nahmatat kliku. Nic. Nešlo to. Nebyla tam. Znovu a znovu jsem bezvýsledně tápala ve tmě. Dveře zdobené lvím dřevorytem zmizeli, jako by ani nikdy neexistovali. Nemohla jsem odejít. Byla jsem tu uvězněná. Ve spáncích mi pulzovala krev. Strach a má panika přerostly v něco mnohem horšího. Křičela jsem, ale má ústa se otvírala zcela bezhlesně. A pak jsem to zaslechla. Zvuk. Nejprve jsem si pomyslela, že ho slyším pouze ve své napůl pomatené mysli. Jenže to tiché skřípění přicházelo z nicoty přede mnou. A pak jsem zaslechla i to ostatní. Jak jsem to mohla celou tu dobu neslyšet?
Pán čarodějů pomyslela jsem si. Jako bych opět četla v otcově knize K uctění starých. Slepý a bez hraniční démonický Sultán je ten, který bez ustání hryže v nejzazších neosvětlených komnatách za hranicí času a prostoru. Obklopen je úděsnými tóny tenkého jednotvárného kňourání prokletých fléten, které je doprovázeno nepředstavitelnými zvuky mrzkých bubnů. Oněch fléten a bubnů jejichž zvuk doprovázený skřípotem zubů se nyní linul z temnoty přede mnou. Vybavila jsem si primitivní malby, které kdysi namaloval jeden z mých rodičů ve sklepení našeho domu, kde si zřídil podivnou svatyni v době před mým narozením. Malby, které mě v dětství naháněly strach jenž v dospívání přerostl v opovržlivé pohrdání. Rovněž jsem si vzpomněla na další z veršů, který korunoval neuvěřitelnou bizarnost situace v níž jsem se ocitla. Při tomto k šílenství dohánějícímu bubnování a pískání pomalu a nemotorně tančí obrovití nejzazší bohové, slepí, němí, temní a nemyslící.
Tóny v nicotě stále sílily až mě neodolatelné a disharmonické zvuky začali pozvolna pohlcovat. Ucítila jsem, jak se mi cosi omotává kolem nohou. Byla to tma. Temnota a hudba. Ta sametová temná tma, která byla všude kolem mě a pulzovala zvuky jejichž podstatu mohou slyšet jen potomci čarodějů. Nebránila jsem se jí. Unášela mě daleko. Daleko, tím ničím. Pak jsem to spatřila. Teprve nyní jsem mohla ocenit jak věrohodně byl na stěnách sklepní svatyně zachycen výjev jenž ze ve své úděsné reálnosti rozprostíral před mým užaslým zrakem. Nezírala jsem na chaos před sebou příliš dlouho. Místo toho jsem se dala do zběsilého primitivního tance. Tance k uctění bez hraničené bytosti.
A tančím tu i teď, nevím, jak dlouho tu tančím a je mi to jedno. Jsem královna, královna všeho, co tu je. Jsem královna ničeho. Líbí se mi to. Tančit mimo prostor, mimo čas a smát se a blábolit do ticha. Neslyším svůj hlas, neslyším už ani hudbu... Slyším jen nic. Nic za dveřmi, kterými musí projít každý z naší rodiny, když přijde jeho čas.

Justýna a Pavel Brndiarovi

Chobotnice

23. července 2012 v 18:35 | Lilithen |  Básně od Lilithen
Chobotnice

Ležela na pláži a tvrdě spala,
když ta obluda z moře vyplavala.
Natáhla ta svá dlouhá chapadla
a spící ženu jimi popadla.

Žena hrůzou křičela a plakala,
leč umlčela ji děsivá chapadla.
Táhla ji do moře, kůží z ní sedřela,
pobřežní hlídka hadrem ji setřela.

V moři pak chobotnice ženu oplodnila
a ta malé stůry porodila.
Po otci zdědily ta hrůzná chapadla,
po matce lidská hlava jim zůstala.

Společně mláďata člověka zabila,
společně lidské maso okusila,
společně další ženy oplodnila,
společně celé lidstvo vyraždila.

Prázdniny

13. července 2012 v 13:27 | Lilithen |  Takové to okolo
No ahjky lidi,...
Asi jste si zvykli, že tu píšu takový tu různý žvásty..jako jsou nějaký blbý povídky a tak...a tak ..když teda pořád píšu, tak mě napadlo, že Vám aspoň popřeji pěkný prázky...
Jo...jinak pracuju na 2 "povídkách" .. doufám, že to nebudou jen povídky..ale rovnou knihy :D :D já vím, asi toho chci vážně moc...