Vítáme vás na našem blogu! :-)

Na povídky zde, se vyhrazujeme veškerá svá autorská práva!
Bez souhlasu nekopírovat!

Reklamy a jiné podobné věci směřujte do reklam! Jinde budou ignorovány a smazány!

Stránka může obsahovat věci nevhodné dětem!

S přáním všeho pěkného...
~ vaše Lilithen a Tinea ~

Vlčí oči

22. listopadu 2011 v 12:31 | Lilithen |  Jednorázové od Lilithen
Název: Vlčí oči
Autor: Lilithen
Fandom: Originál
Žánr: Temné


Unaveně jsem se svalila na postel. Nikdy jsme si nemyslela, že oslava mých patnáctin bude tak náročná. Všichni, kromě Verči, Milana a Ondry už odešli. Konečně tu byl klid. Zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak se mi pročišťuje mysl. Dneska toho na mně bylo opravdu moc. Někdo zaklepal na dveře. "Dále." řekla jsem jen. Proč mně pořád někdo musí rušit, povzdechla jsem si. Do pokoje vešel Milan. "Promiň, že ruším, jen jsem se chtěl na tebe ještě podívat." usmál se. "To je dobrý, vůbec nerušíš." zalhala jsem. Sedl si ke mně na postel, hned mi bylo jasné, že má něco na srdci, určitě se na mně nešel `jen tak podívat`, jak řekl. "Tahle oslava se ti vážně povedla." začal. Věděla jsem, že kvůli tomuhle taky nepřišel. Jen mně děsilo, že nevím, co od něj můžu čekat. "Jo, celkem se povedla, rozhodně to bylo lepší, než minulej rok, to byl totální propadák." při té vzpomínce jsem se ušklíbla. "Ale prosím tě, zas tak hrozný to nebylo." chvíli se odmlčel a pak pokračoval. Věděla jsem, že teď to přijde. A nemýlila jsem se. "Víš, já... No, na tenhle den jsem čekal fakt dlouho víš..." řekl a jemně se dotkl mojí ruky. Podívala jsem se mu do očí. Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně. Byla jsem zmatená. "Víš, já...Lucy..já tě prostě miluju." vyhrkl. Vyvalila jsem na něj oči, brada mi spadla nejspíš až na zem. Tohle jsem vážně nečekala. Musela jsem to rozdýchat. Mělo mi to být hned jasné, jak jsem mohla být tak slepá. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvilky, které jsem s ním zažila. Až teď jsem si uvědomila, jak se na mně vždycky díval, že tu byl vždycky, když jsem to potřebovala. Vždycky se mně zastal, když jsem byla v nesnázích, ale nikdy by mně nenapadlo, že jsem pro něj víc než kamarádka. Jen jsem nevěděla, jak mu mám teď říct, že pro mě je jen kamarád. Bála jsem se, že ho takhle ztratím. "Lucko, co se děje?" naklonil se ke mně. Věděla jsem, že mně políbí, musela jsem tomu nějak zabránit. Ozvalo se zavytí. Dlouhé zavytí, ale nebyl to jen jeden pes, byla to celá smečka... A byla blízko. Zachvěla jsem se. Milan vylekaně uskočil. "Co, co to bylo?" vysoukala jsem ze sebe. Pak jsem uslyšela, jak někdo běží po schodech. Verča s Ondrou vtrhli do pokoje. "Vlci! Jsou tu vlci, v kuchyni." vyhrkl Ondra. Vlci? To nebylo možné. Věděla jsem, že v lese u chaty žijí vlci, ale ti se přeci lidí báli. Nikdy by nešli na zahradu, natož do baráku. První se vzpamatoval Milan. "Co by dělali vlci v kuchyni?" zeptal se vystrašeně. "Vážně tam jsou, viděla jsem je taky, vypadá to, že tu něco hledají." řekla Verča. "Nebo někoho..." dodal Ondra. Všichni jsme se na sebe podívali. V jejich očích jsem viděla strach. Byl všude kolem nás. Byla jím naplněna celá místnost. A pak jsme to uslyšeli. Škrabání drápů na schodech. Ani nevím proč, ale najednou jsem měla povinnost je před vlky ochránit. Chtěla jsem se jim postavit. "Rychle, jděte do vedlejšího pokoje, je tam žebřík na půdu. Vylezte tam a zavřete za sebou ten poklop." řekla jsem rozklepaným hlasem. "Ale, ale co ty?" zeptal se Milan. "Já odlákám ty vlky." řekla jsem odhodlaně. Museli jsme jednat rychle. "To přeci nemůžeš, já tě tu nenechám. Zůstanu tu s tebou." vysypal ze sebe Milan. Nemohla jsem mu to dovolit, bylo to příliš nebezpečné. "Ne! Ty půjdeš s nimi. Já se vrátím." doufala jsem, že to pochopí. Smutně se na mně podíval. Bylo mi ho líto. Bylo mi líto, že ho nemiluji. Bylo mi líto, že je tu takhle musím nechat. "Promiň." zašeptala jsem. Myslela jsem to upřímně. Vlci už škrabali na dveře. Všichni jsme stáli jak přimrazení. "Tak běžte!" zařvala jsem na ně. Všichni tři sebou polekaně trhli. Verča a Ondra už otevírali dveře do druhého pokoje. Jen Milan zůstal. Povzdechla jsem si, doufala jsem, že mně poslechne. "Musíš jít, já vím, že je to těžký, ale nemůžeš tu zůstat." nevěděla jsem, jak jinak mu to mám říct. "Lucko, já..." začal. Vlci vtrhli do pokoje. "Běž!" zařvala jsem na něj. "Mám tě rád." řekl a běžel pryč. "Já vím, já vím." Zhluboka jsem se nadechla. Vlci už byli všude. Bylo jich šest. A nebyli to jen tak obyčejní vlci. Musela jsem si promnout oči, abych se ujistila, že dobře vidím. Ne, to nebylo přeci možné. Jeden z vlků měl modrou srst, některé chlupy měl stříbrné. Nádherně se leskla. Byl z těch šesti vlků největší a nejmohutnější. Tělo měl dobře stavěné a osvalené. Oči měl žluté s moudrým výrazem. Chtěla jsem je vylákat na chodbu, ale obklíčili mně. "Co po mně chcete?" zeptala jsem se vylekaně. A pak se stala ta nejdivnější věc, jakou jsem do té doby zažila. Ten modrý vlk promluvil. "Přišli jsme si pro tebe Liz. Patnáct let, tak dlouho jsme museli na tenhle okamžik čekat. A teď jsme konečně tady." řekl to takovým hlubokým, moudrým hlasem. "Ale...ale to jste si mně nejspíš s někým spletl, já nejsem Liz, jmenuji se Lucka." byla jsem celá zaskočená. "Kdepak, jmenuješ se Elizabeth, lidé, se kterými žiješ nejsou tví praví rodiče. Patříš mezi nás." odpověděl klidně. Mezi ně, jak můžu patřit mezi ně? Vždyť jsem obyčejný člověk. Vlka jsem viděla jen v zoologický a to mi bylo asi pět let. Modrý vlk prolomil ticho. "Přesně o půlnoci to přijde. Proměníš se Liz, bude to pro tebe nové a bude to velmi nebezpečné, a proto jsme přišli, abychom ti pomohli." řekl. "Ale když lidé, se kterými žiji nejsou mí rodiče, kdo jsou mí praví rodiče a jak to, že bydlím tady a kdo jste vlastně vy?" vychrlila jsem na něj hromadu otázek. "Pomalu děvče." zasmál se. Jsi dcerou vlčice Samanthy a tvůj otec jsem já." podíval se na mně smutnýma vlčíma očima. "Jak je ale možné, že jsem člověk?" vrtalo mi hlavou. "Samantha je neplodná. Král podsvětí jí na jednu noc přeměnil na lidskou dívku a mně v muže. Jedině tak jsme mohli mít děti. Když se nám pak narodilo mládě, nebyl to úplný vlk. Byl to na půl vlk a napůl člověk. Jsi to ty Eliz. Šli jsme tedy znovu za vládcem podsvětí a požádali ho, aby tě přeměnil na úplného vlka. Nechtěli jsme, aby z tebe byla taková zrůda. Řekl však, že to udělat nemůže. Že to není v jeho moci. Ale přeměnil tě na člověka. Pravil, že až ti bude patnáct let, přeměníš se zpět. Zpět ve vlkodlaka." na chvíli se odmlčel. "A ten den je dnes Eliz. Dnes se přeměníš zpět na to, co jsi byla před patnácti lety. Samantha věděla, že by se o tebe, jako o člověka nedokázala postarat a proto tě nechala tady, na kraji lesa. Doufala, že se tě ujmou lidé, kteří tu bydleli. A tak se také stalo. Vzali si tě a teď s nimi žiješ. To se teď však změní. Po proměně už s nimi nebudeš moct bydlet. Bylo by to příliš nebezpečné, pro tebe i pro ně. Pach lidského masa v tobě bude vyvolávat veliký hlad a pud zabíjet, mohla bys jim nechtěně ublížit." dořekl a zhluboka se nadechl. Bylo toho na mně moc. Musela jsem si sednou. A pak jsem to spatřila. Velká ručička na hodinách se posunula. Za deset minut dvanáct. Najednou to na mně všechno dolehlo. Budu muset všechno opustit. Dům, přátelé, svoji minulost, přítomnost i budoucnost. A své rodiče, tedy vlastně Petra a Lenku. Všechno. Nestihnu se s nimi ani rozloučit. A panebože, nestihla jsem si ani nic užít. Vždyť jsem pořád panna. Zničehonic mi to přišlo k smíchu. Stane se ze mě vlkodlak, budu běhat po lesích, výt na měsíc a lovit zvířata. Jak absurdní představa. "Lucko. Jsi v pořádku?" ozvalo se za dveřmi. To byl Milan, poslední člověk, kterého jsem zrovna chtěla vidět. "Jo, nic mi není." řekla jsem otráveně. A už tu byl. Vytřeštěně koukal vlky. "Tobě se nic nestalo? A s kým jsi to tu mluvila?"ptal se vyděšeně. Povzdechla jsem si. Už jsem toho měla vážně dost. "Do toho, co tu dělám ti vážně nic není. Nech nás tu prosím být." nevypadal však, že by chtěl odejít. "Milane, můžeš sakra vypadnout. Teď na tebe vážně nemám čas." bylo příliš pozdě, když jsem si uvědomila, že jsem to trochu přepískla. "Co si o sobě myslíš, ty krávo? Ty si jako myslíš, že mi budeš říkat, co mám dělat?" řval na mně a pak mi vlepil facku. Bolelo to. Nikdy jsem ho neviděla takhle běsnit. Nevěděla jsem, co se to s ním stalo. Připadalo mi, že se zbláznil. "Milane, uklidni se prosím. Potřebuji prostě být sama." řekla jsem roztřeseným hlasem. "Nech mně, víš co si? Jsi pěkně blbá, nevděčná kráva." řval na mně. Bylo mi jasné, že se neuklidní. "Eliz, měli by jsme jít." naléhal na mně otec. Ale už bylo pozdě. Obě ručičky byly na dvanáctce. Půlnoc. A pak jsem to ucítila. Bolest, strašlivou bolest. Bolelo mně celé tělo. Začala jsem se proměňovat. Chtěla jsem říct Milanovi, aby vypadl. Aby s ostaními utekli. Ale bylo pozdě. Nemohla jsem ani mluvit. V křečích jsem se svalila na podlahu. Jediné, co jsem vnímala byla strašlivá bolest. Začaly mi růst chlupy. Čelist se mi prodlužovala a zuby se měnily v pořádné vlčí tesáky. Uši se mi zešpičatěly. Místo rukou jsem měla vlčí tlapy. Nohy jsem měla napůl vlčí a napůl lidské. Vytáhla jsem se trochu do výšky, ale nemohla jsem stát vzpřímeně. Proměna byla dokončena....
…. Viděla jsem nějakého člověka, jak se na mně se strachem v očích dívá. Tak krásně voněl. Tak krev. A tlukot jeho srdce. Náhle jsem si uvědomila, jak jsem hladová. Zavyla jsem. Naplnilo mně to, jakoby něčím magickým. Vrhla jsem se na něj. Zakousla jsem se mu do ruky. Trhla jsem. Zůstala mi v tlamě. Chuť lidského masa je úžasná, řekla jsem si. Člověk na podlaze vyděšeně křičel. Nějací vlci se semkli kolem něj. Rozhodla jsem se, že znovu zaútočím, nějací vlci mně přeci nemohli zastavit. Znovu jsem zavyla....
Když pak ti lidé přišli domů spatřili jen rozervané cáry masa a krvavé vlčí stopy. Nikdo nevěděl, jaká strašlivá věc se tam stala. Z lesa se ozvalo táhlé zavytí....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama