Vítáme vás na našem blogu! :-)

Na povídky zde, se vyhrazujeme veškerá svá autorská práva!
Bez souhlasu nekopírovat!

Reklamy a jiné podobné věci směřujte do reklam! Jinde budou ignorovány a smazány!

Stránka může obsahovat věci nevhodné dětem!

S přáním všeho pěkného...
~ vaše Lilithen a Tinea ~

Černá vdova

15. září 2011 v 14:34 | LIlithen |  Jednorázové od Lilithen
Název: Černá vdova
Autor: Lilithen
Fandom: Originál
Žánr: Temné, Depresivní, Romantické (asi)


Černá vdova

Sedím na posteli a dívám se skrz okenní mříže ven. Z mého okna je vidět přímo na hřbitov. Někomu by se to možná zdálo deprimující, ale pro mě je to luxus. Však, co víc si člověk, jako já, který je už čtyři roky ve cvokárně, může přát. Stejně jako výhled je luxusní i můj pokoj. Kovová postel a stolek s nepohodlnou židlí. Všechen nábytek je přišroubován k podlaze. Zprvu mi to vadilo, snažila jsme se ho z té podlahy dostat, ale po několika nezdařených pokusech jsem to vzdala. Z okolních pokojů se ozýval šílený řev a zoufalý pláč ostatních pacientů. Dívám se ven z toho okna a vzpomínám na to, jak jsem se sem dostala. Připadá mi to jako včera....

…. Ta tma...a zima...její kamarádi jí moc chyběli....

…...Tou dobou jsem byla normální patnáctiletá holka, nebo jsem si to o sobě alespoň myslela. Pamatuji si, že ten den bylo horko. Teploměr ukazoval něco okolo 30°C. Byl pátek, vím to, protože v pátek jsem chodila se svojí kamarádkou do parku na zmrzlinu. Ten pán, co jí tam prodával na nás byl už zvyklý a vždycky na nás kolem třetí odpoledne čekal.
Seběhlo se to strašně rychle.
Šla jsem po cestě, ale najednou jsem ležela na trávě a nějaký muž mi držel u krku kudlu. Chtěla jsem křičet, ale umlčel mně. Strhával ze mě oblečení, dokud jsem nebyla úplně nahá. Kopala jsem do něj, kousala ho a škrábala, ale když mi dal pěstí a vyhrožoval mi, že jestli toho nenechám, bude mně to bolet víc, nechala jsem toho. Pak do mě vnikl. Bolelo to. Byla tak surový. Zavřela jsem oči. Přála jsem si, aby šel někdo kolem a zachránil mně. Z očí mi vytryskly slzy, cítila jsem se strašně poníženě. Připadalo mi, že se čas zastavil. Ta chvíle utrpení byla nekonečná. Věděla jsem, že už nic nebude tak, jako dřív....

....... Zatemnila se jí mysl...v hlavě se jí zrodil plán...museli zemřít...všichni...

….. Vzala jsem si všechny peníze, které jsem si našetřila, většinu zbraní, které si můj táta pořídil za celý svůj život. Luk, šípy, kuši, dva meče, tři dýky a jednu šavli. Nesmím zapomenout na oblečení, jídlo a věci do přírody- spacák, vařič, náhradní plynové bomby a další nezbytné věci, které člověk potřebuje, když utíká z domova, neznámo kam. Všechno jsem si to naházela do velké cestovní tašky na kolečkách a šla jsem vstříc svému strašlivému osudu. Nebo vašemu?

...Cítila ho...už na ni čekal...Čekal tam v parku....

….Něco mně tlačilo do zadku, chtěla jsem si přesednout, ale bála jsem se, že by mně uviděl. Byla jsem schovaná za hustým křovím a čekala jsem, až projde kolem mě. Teď! Uvolnila jsem páčku a šíp byl na cestě. Trefila jsem se přesně do lýtka. Muž se zhroutil na cestu. Odvlekla jsem ho ke svému provizornímu příbytku. Omdlel. Vytáhla jsem mu šíp z lýtka. Prudce sebou škubl. Políbila jsem ho na tvář. "Jáma už na tebe čeká" řekla jsem.....

…. Bylo tam strašné vlhko....a zima....po jeho těle lezli brouci a červy....

...Šel takovým pomalým kolébavým krokem. Na zádech měl batoh, v uších sluchátka a cigaretu v ruce. Hned se mi zalíbil. Byla by škoda ho hned zabít. Mohla bych si s ním nejdřív trochu pohrát. Zbraně jsem nechala schované v tašce a neozbrojená jsem vyšla na cestičku. Poprvé po třech měsících v tomhle parku jsem byla beze zbraně. Postavila jsem se mu do cesty. Překvapeně zamrkal, jakoby nemohl uvěřit, že tam stojím. "Ahoj." řekla jsem. Cigareta mu vypadla z ruky. Díval se na mně svýma zelenýma lesklýma očima. "Vítej u mě doma." zasmála jsem se. Povytáhl jedno obočí a podíval se za mně, na můj provizorní domeček. "Hm, pěknej bejvák." ušklíbl se. "Jestli chceš, můžu tě pozvat na Colu v plastovým kelímku." řekla jsem a táhla ho k sobě domů....

...Věděla, že umře...oni už čekali...volali na ni z temnoty...chtěli jíst...

…V jeho náruči mi bylo krásně teplo, líbala jsem ho na krku. Slastně přivřel oči a zavzdychal. Chvíli jsem poslouchala zběsilý tlukot jeho srdce. Čepel dýky se zablyštěla na měsíčním světle. Pošimrala jsem ho na krku. Zakřičel. Najednou tlukot ustal...

….. Naposledy ho políbila....pak ho poslala do náruče temnoty... její malí kamarádi už měli hlad....

….Vylezla jsem si na strom, abych na něj líp viděla. Větve mně skvěle kryly, takže jsem nemohla být vidět. Když jsem spatřila jeho zrzavé vlasy, už jsem měla luk i šíp připravený. Tětiva zadrnčela, když jsem vystřelila. Že šíp zasáhl cíl, jsem poznala hned. Muž se zastavil uprostřed kroku, vytřeštil oči a skácel se na zem...

… Letěl hustou tmou...náraz... kosti zapraskaly...hnilobný pach smrti dělal jejím kamarádům radost...

...Zrovna jsem si brousila meč, když jsem ho spatřila. Šel sebejistým krokem, s hlavou hrdě vztyčenou. Blond vlasy měl skoro po ramena, ale nejvíc mně zaujaly jeho oči- modré jako nebe. Byl určitě starší než já, ale víc jak sedmnáct mu být nemohlo. Vzala jsem si meč a vkročila na cestičku. Zastavil se a upřeně se na mně díval. Když jsem se mu dívala do očí, připadalo mi, že padám do temných hlubin oceánu. Byly tak chladné, přeběhl mi mráz po zádech. Zalapala jsem po dechu. Po chvilce jsem se vzpamatovala. Pevně jsem sevřela jílec svého meče. Byla jsem připravena k útoku. Stál úplně klidně, čekal, až zaútočím. Díval se na mně a čekal na smrt. Meč mi vypadl z ruky. Nedokázala jsem ho zabít. Zhroutila jsem se na zem...

…Byla v temnotě....dlouho....její kamarádi už čekali...měli hlad...velký hlad...

...Nějaký skřípavý zvuk mně probral z dlouhého bezesného spánku. Modrooký seděl na zemi a brousil meč, můj meč, kterým jsem ho chtěla zabít. Jak to, že jsem to nedokázala? Nikdy mi nedělalo problém někoho zabít. Vymotala jsem se ze spacáku a šla za ním. Podíval se na mně, "Trochu jsem ti opravil zbraně." pravil a usmál se. "Jo, díky." řekla jsem zaskočeně. Když jsem se na něj teď dívala, připadal mi tak silný a musela jsem uznat, že byl hezký. Ne, byl krásný. Dívala jsem se na něj dlouho. Vrývala jsem si do paměti jeho podobu. Každou jeho vrásku, tvar jeho rtů, jeho svaly, prostě všechno, ale nestačilo mi to, chtěla jsem vidět víc. Chtěla jsem ho cítit, dotýkat se ho, chtěla jsem s ním splynout. Cítila jsem, jak mně zahřálo u srdce. Odvrátila jsem pohled. Radši jsem šla trochu poklidit. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje...

…Neznala ten pocit... nevěděla, že to, co k němu cítí je...láska...

...Sněhové vločky mi padaly na hlavu. Jedna mi přistála na nose, ale hned se rozpustila. Ležela jsem ve spacáku s Vojtou, tak se totiž ten modrooký jmenoval. Další vločka mi spadla na čelo. Rozklepala jsem se zimou. Za chvilku mi začaly cvakat zuby. Doufala jsem, že tu do rána nezmrznu. Obávala jsem se nejhoršího. Když si toho Vojta všiml, přitáhl si mně blíž k sobě. Díval se mi do očí. Dlouho. Měla jsem pocit, že se mi dívá až do duše, pokud nějakou mám. Jestli jo, tak musí být černá, temná, zlá a zkažená. Určitě v ní není ani kousek světla, nezbyla v ní ani špetka dobra. Nebo...nebo snad ano? Stále se na mně díval. Zachvěla jsem se. Ne však proto, že by mi byla zima. Usmál se na mně. Byl to však trochu křečovitý úsměv. Určitě to bylo tou zimou...

...Byl Štědrý den...byl to den štěstí, radosti...a taky lásky...tu noc splynuly dvě duše...

...Ležel na boku a hladil mně po zádech. Zavřela jsem oči a vnímala jen teplo, které z něj sálalo. Věděla jsem, že se to už nedá vrátit zpět, že se něco stane. Políbil mně do vlasů. V tu chvíli jsem začala věřit na osud. Přetočila jsem se na záda. Políbila jsem ho na tvář, pak jsem ho líbala na krku. Zavzdychal. Sundal mi podprsenku. Líbal mě na prsou a přitom mně hladil na břiše. Potom mi pravou rukou zajel do kalhot. Zase se mi díval do očí. Ztrácela jsem se v nich. Padala jsem hluboko, na dno. Nechala jsem se jím úplně pohltit. Nevěděla jsem o světě kolem. Byl tam jen on a já. Jen my dva. Zrychlil. Přitáhla jsem si ho blíž k sobě...

...Trochu mi to stékalo po bradě. Pomyslela jsem si, že musím vypadat hrozně. Doufala jsem, že si toho nevšiml. Příliš pozdě. Šibalsky na mně mrkl. Ale byla v tom výzva. Usmála jsem se. Nedalo se tomu odolat. Cítila jsem, jak mi ta blahodárná tekutina stéká do krku. Zachvěl se a pohladil mně po vlasech...

...Podíval se mi do očí. Nemusel se mně na nic ptát, věděla jsem, co chce. Přikývla jsem. Políbil mně. Pak do mě pomalu vnikl. V tu chvíli jsme splynuli v jedno tělo. Cítila jsem ten žár, tu vášeň a touhu, co nás spojovaly. Teplo se mi rozlévalo celým tělem. Úplně jsem zapomněla na to, že na nás padá sníh. Necítila jsem to. Vnímala jsem každý jeho pohyb. Každý jeho dotyk na svém těle. Zasténala jsem. Celou dobu jsem se mu dívala do očí. Zase jsem padala do hlubin toho temného oceánu. Nechala jsem se houpat na vlnkách. Doufala jsem, že to nebylo naposledy...

...Byl Štědrý večer...Byl to ten nejkrásnější Štědrý večer v jejím životě...Konečně poznala, co je to láska...Byl to ten nejlepší dárek, jaký mohla dostat....Jen její kamarádi měli stále hlad...

...Sníh nám křupal pod nohama. Drželi jsme se za ruce. Při každém kroku mně do nohy tlačila kudla, kterou jsem měla schovanou v botě, nechtěla jsem, aby o ní věděl. Výhoda vysokých bot. Ušklíbla jsem se. Zima mi prolezla až do morku kostí. Zachumlala jsem se do kabátu ještě víc, doufala jsem, že to pomůže. Marně. Už zdálky jsem viděla dřevěnou lavičku, byli jsme skoro na místě. Stačilo si sednout za křoví, které bylo hned u lavičky. Schovali jsme se a čekali, doufala jsem, že někdo půjde kolem. "Co to..."začal Vojta, ale já mu zacpala pusu a naznačila mu, ať je tiše. Čekali jsme už asi dvacet minut, když jsme uslyšeli kroky. Vyndala jsem si kudlu z boty. Vyvalil na mně své modré oči. Musela jsem se zasmát. Opatrně jsem vykoukla ze křoví. Byl to muž střední postavy, muselo mu být něco málo přes třicet. Skvělá pochoutka pro moje kamarády. Prošel kolem nás. V tu chvíli jsem zadržela dech. Vůbec si nás nevšiml. Potichu jsem se vyplížila ze křoví. Pevně jsem sevřela dýku. Tiše jsem našlapovala. Byla jsem dva kroky za ním, nevšiml si mně. Zvedla jsem ruku, ve které jsem svírala dýku. Chtěla jsem mu ji zabodnout do zad. Vím, že je to nečestné, ale nechtěla jsem nic riskovat. Kamarádi byli o hladu už hodně dlouho. Čepel by zasáhla svůj cíl, kdyby nebylo jeho, Vojty. Chytil mně za ruku, chtěl mi vykroutit dýku z ruky. "Promiň." zašeptala jsem a praštila ho jílcem dýky do spánku. Skácel se na zem. Muž se otočil. Když spatřil mně, s dýkou v ruce, vytřeštil oči. Stál jako přimrazený. Kdyby se místo toho dal na útěk, možná by byl přežil. Takhle jsem ale na nic nečekala a zabodla mu dýku do břicha. Křik se rozlehl tichým parkem, několik ptáků vyplašeně vzlétlo. Chytil se za krvácející ránu a zhroutil se na zem. Nakopla jsem Vojtu do žeber, aby se probral. Otevřel oči. Poplašeně se na mně podíval. "Co se tu válíš? Máme tady práci!" vyštěkla jsem na něj. Vzali jsme ležící mrtvolu za ruce a táhli jí za sebou. To, co se tu odehrálo, dokazovala pouze krvavá skvrna na bílém sněhu. Když jsme došli domů, řekla jsem Vojtovi, ať uvaří kávu, já jsem se musela postarat o mrtvého muže. V kapse od kabátu měl peněženku. Byly v ní asi tři stovky a nějaké drobné. Podívala jsem se na jeho občanku. Byl to jakýsi Adam Koláček. Nic víc u sebe neměl. Jeho oblečení se použít nedalo, bylo celé zakrvácené. Dovlekla jsem ho k jámě...

...Měli strašnou radost, když ji viděli přicházet...Už z dálky cítili čerstvou krev...Jejich maličká tělíčka se rychle míhala...Nemohli se dočkat, až ochutnají tu dobrotu...

...Obleva. Po několika měsících strašné zimy konečně nastalo jaro. Sníh ze stromů spadal na zem, kde se roztékal na malé kaluže, které na cestě tvořily malé jezírko. Když jsem potřebovala někam jít, musela jsem ho přebrodit. U cesty už rostly sněženky a kousek dál byly vidět lístky bledulí. Přišlo jaro a to znamenalo, že do parku bude chodit víc lidí, které pak budu moct s potěšením zabít a dát je svým malým kamarádům, kteří mají den ode dne větší hlad...

...Musela jim najít potravu...a to co nejdříve...byli vyhublí...měli hlad...ti nejhladovější už začali pojídat své druhy...už nemohli déle čekat...
...Stalo se to ten den, kdy slunce vysušilo poslední louži v parku. Ten den, co ke mně přiběhl malý, černý, hladový pes. Ten den se objevil muž v uniformě. Za celou tu dobu, co jsem bydlela ve svém provizorním domečku, jsem na cestě neviděla žádného policistu. Až dnes. V ruce držel vysílačku a mluvil do ní. Zrovna jsem mazala chleba máslem a Vojta se snažil otevřít láhev s pitím. Naznačila jsem mu, ať toho nechá, abych slyšela, co policista říká. "Ne, žádné stopy po zmizelých. Mohl je zabít kdokoliv." pak nastala krátká odmlka. Hned nám s Vojtou bylo jasné, o čem policista mluvil. Podívali jsme se na sebe. Pomalu jsem přikývla. Začali jsme připravovat zbraně. Vojta si vzal šavli a já luk, abych ho jistila, kdyby náš plán nevyšel. Policista si ničeho nevšiml a zase se pustil do hovoru. "Přece si nemyslíte, šéfe, že se ty těla propadly do země. Ať na místě umřu, jestli je to pravda." musela jsem se usmát. Byl tak blízko. Tak blízko pravdě, ale teď byl ještě blíž smrti. Nelitovala jsme ho, vždyť si to sám přál. Vložila jsem šíp do tětivy. Vojta popadl šavli a vyšel. Byl už blízko, ale policista musel něco uslyšet, protože se otočil. V ruce držel obušek a bylo jasné, že se bez boje nevzdá...Natáhla jsem a zamířila...Vojta se mu ohnal šavlí po hlavě, ale muž ránu vykryl obuškem. Vojta na nic nečekal a usekl mu ruku, ve které obušek držel. Krev stříkala všude. Zaúpěla jsem. Z tohohle moji kamarádi mít radost nebudou, potravu měli nejradši, když byla v celku. Musela jsem zasáhnout dřív, než ho Vojta stihne rozkrájet jako narozeninový dort. Šíp zasvištěl. Za pár vteřin policista ležel na cestičce v kaluži vlastní krve. Šíp měl zabodnutý v srdci. Z vysílačky, která ležela vedle něj se ozývalo už jen praskání a šumění...

...Pomalu lezli po ruce... ostatní se dělily o to ostatní...pach hnijícího masa naplňoval celou jámu..nic není lepší, než vůně domova...

...Zprvu to byl den, jako každý jiný. Vzbudila jsem se jako první. Vojta ještě spal. Políbila jsem ho na tvář a vymotala se z jeho obětí. Připravila jsem skrovnou snídani. Poslední dobou jsme jedli jen rohlík se sýrem. Když se nám poštěstilo, mohli jsme si dovolit i něco lepšího. Když jsem dovařila čaj, Vojta se vzbudil. Zatímco jsme se pomilovali, čaj vychladl. Bylo to tak skoro každé ráno a už jsme si na to oba zvykli. Vyčistili jsme si tak hlavu. Mohli jsme myslet na něco jiného, než na smrt. Smrt, která byla všude kolem nás. Dokonce se za jedním z nás stále plížila. Byla tak blízko...

...Nemyslela si, že by konec mohl přijít tak brzy...nečekala, že se jejich cesty zkříží...Ne tak brzy...

…Jak už jsem řekla, byl to úplně normální obyčejný den. Den, jako každý jiný. Dokud se neobjevil ON. Dvacetiletý vysoký mladík, v černém kabátu. Měl tmavé, havraní vlasy a ostře řezané rysy. Už na první pohled mi připadal divný. Vojta si vzal dýku a řekl, že ho půjde zabít. Snažila jsem se mu v tom zabránit, říkala jsem mu, že to mí malí kamarádi ještě pár dní vydrží, on mě ale odstrčil a řekl, ať se do toho nepletu. Nikdy se ke mně takhle nechoval. Nechala jsem ho tedy, ať si jde po svých a dala se do připravování oběda. Zrovna jsem v míchala guláš z konzervy, když jsem uslyšela takové divné křupnutí. Otočila jsem se, ale už bylo příliš pozdě. Viděla jsem jen, jak se Vojta chytil za pravačku. Jak mu z ruky vypadla dýka. Viděla jsem jen, jak ten muž vzal dýku a zabodl mu ji do břicha. Spatřila jsem tu velkou krvavou skvrnu, která se Vojtovi objevila na triku. Viděla jsem, jak klesl na kolena a skrz prsty mu tekla krev. Muž sebral dýku a běžel pryč. Nemohla jsem za ním běžet. Vojta byl přednější. Bylo mi jasné, že už je všechno ztraceno. Věděla jsem, že co nevidět tu bude policie. Kdybych byla sama, stihla bych utéct. Ale Vojta byl raněný, musela jsem mu pomoct. Odtáhla jsem ho do našeho provizorního domečku. Dalo mi to dost zabrat. Měl zlomenou ruku. To bylo to křupnutí, co jsem slyšela. Snažila jsem se zastavit krvácení, ale marně. Z břicha mu stále teklo plno krve. Bylo mi jasné, že to nemůže přežít, ale nechtěla jsem si to připustit. Byl v bezvědomí...

...Ztratila vše, co měla...i ta poslední jiskřička naděje již vyhasla...byl konec...

...Nemohla jsem udělat, to, co po mně chtěl, nemohla jsem to přeci dokázat. Ale věděla jsem, že to dříve či později skončí. A pokud chtěl, abych to ukončila já, musela jsem to prostě udělat. "Čim to mám udělat?" zeptala jsem se. Hlas se mi třásl. Ukázal na kuši. Ruce se mi rozklepaly. Vzala jsem kuši a došla až k němu. "Miluji tě." řekla jsem mu. Z očí se mi řinuly slzy. "Já tebe taky." odpověděl. Naposledy jsem ho políbila. Bylo mi úplně jedno, že mám na ústech jeho krev, která mu začala téct i z pusy. Naposledy jsem se podívala do jeho modrých očí. Naposledy v životě jsem měla pocit, že padám do hlubin temného oceánu. Naposledy jsem stiskla jeho ruku. Jindy mně ten dotyk zahřál, ale teď byl ledový. Bylo to, jako bych se dotkla mrtvoly. Vstala jsem a vzala kuši, kterou jsem předtím položila na zem. Zavřel oči. Když jsem šla, měla jsem pocit, že se mi každou chvíli podlomí kolena. Stoupla jsem si na cestičku. Bylo mi jasné, že se musím trefit přímo do srdce. Nechtěla jsem, aby trpěl ještě víc. Vyměřila jsem přesnou vzdálenost. Už jsem viděla dráhu, kterou šíp poletí. Zhluboka jsem se nadechla. Pozvedla jsem kuši. Teď! Vystřelila jsem. Šíp prosvištěl vzduchem. O vteřinu později jsem viděla, že šíp zasáhl cíl. Vojta naposledy vydechl. Kuše mi vypadla z ruky. Doklopýtala jsem až k němu. Podlomila se mi kolena. Zavřela jsem oči a plakala. Brečela jsem tak, jako nikdy v životě. Když jsem se trochu vzpamatovala, odnesla jsem jeho tělo do jámy. Byla to jen jeho jáma. Jáma, do které mí kamarádi nesměli. Byla to prostě jen jeho jáma. Tělo jsem zasypala hlínou. Ruce jsem měla rozedrané do krve. Zdálky jsem slyšela houkání policejních sirén. Za chvíli bylo po všem...

...Přišla tak o to jediné, co měla..o něj i o své kamarády...byla tak opuštěná...

...Křik konečně ustal. Konečně můžu uskutečnit svůj plán. Čtyři roky jsem na tuto chvíli čekala. Je přesně pět hodin odpoledne. Všude se ozývá jekot sirén. Teď, nebo nikdy. Rozrážím dveře a utíkám chodbou. Nastal strašný zmatek. Všichni pacienti se tu motají a snaží se najít východ...
...Řítím se po silnici v kradeném taxíku. Řidič je omráčený v kufru. Můj jediný cíl je letiště... ...Konečně jsem na místě. Letenku si koupím za peníze, které jsem našla taxíku...
...Už jsme přistáli. Nadechuji se oceánského vzduchu. Mám co dělat, abych nezavýskala radostí. Konečně jsem se dostala pryč. K oceánu. Na tuhle chvíli jsem čekala od té doby, co mě zavřeli do blázince. Naštěstí je letiště na kraji ostrova, takže to k útesům není daleko. Poslední osoba, na kterou teď myslím, je on. Můj modroočko. Naposledy se podívám na šedý svět kolem sebe. Je to krásný pocit, stát na kraji skály a dívat na modro pod sebou. Skočím. Je to krásný pocit padat do temných hlubin oceánu a vědět, že tam budete navždy...

...Konečně byla šťastná...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama